Musela jsem v životě poznat lež, abych si víc vážila pravdy.
Je to ošemetná věc, ta naše komfortní zóna. Spousta lidí se chce učit nové věci, posunovat se, zlepšovat se, stávat se lepší verzí sama sebe….ale nechtějí přitom vystoupit ze své komfortní zóny, kde se cítí bezpečně.
Na lekcích tance se komfortní zóna obvykle projevuje tak, že se tanečnice houfují do zadních řad ve snaze nebýt tolik vidět. Že se snaží co nejvíc napodobit pohyby lektora, aby nebyly jiné. Že se stydí předvést něco samy / zatančit / zatleskat, aby se neukázalo, že dělají chyby, že v něčem nejsou DOST DOBRÉ.
Nesoudím to. Velmi to chápu. Abych se stala lektorkou, aby se u mě chtěly ostatní ženy učit, musela jsem sebrat odvahu a jít MNOHOKRÁT mimo svou komfortní zónu. Je to totiž jediný způsob, jak se opravdu posunout dál.
V uplynulých dvou týdnech jsem absolvovala smršť seminářů (se to tak sešlo 😀 ), kde jsem byla mimo svou komfortní zónu v podstatě nepřetržitě 😀 Ještě si to sedá a musím to dost rozdýchávat, protože to bylo silné.
~ kurz terapeutického tance s Carlosem Sepúlvedou. Tam jsem i brečela.
~ kurz pohybové terapie s Alenou Chládkovou
~ kurz Jak zvládat trému s Cyrilem Kubišem
Proč proboha chodím na takové věci, když učím flamenco?
* Protože chci pochopit více do hloubky pohyb, tanec a své pocity při tanci, abych pak mohla vést své studentky.
* Protože chápu jejich komfortní zóny a chci jim pomáhat, krůček po krůčku, ty hranice posouvat.
* Protože každé takové malinké posunutí hranic na mé lekci, při tanci, se zákonitě promítne i do civilního života. Jen si to většinou ženy hned neuvědomí, protože jsou to drobnosti….stejně jako když rovné koleje vychýlíte o malý stupeň a ono se to projeví až za mnoho kilometrů.
Přestože každý seminář byl na jiné téma, byl tam jiný lektor, jiní lidé a jiná sdílení, všemi se jako červená linka táhlo stejné téma – PRAVDIVOST.
A na tu já jsem citlivá. V životě už jsem se potkala se lží a falešností a děkuji za tuto zkušenost, protože o to víc si teď vážím pravdy.
Jak to souvisí s tancem?
Velmi. Můžete se naučit dokonale různé flamenkové postury, můžete se při tanci přetvařovat, nahodit úsměv, i když se bojíte nebo máte trému, můžete se schovat za vydrilovanou techniku, za krásný kostým, ale pokud tam nebude vaše duše, je to lež, prázdný obrázek.
*****
Na kurzu s Carlosem tančilo 23 žen a 2 muži. Nikde jinde v Česku jsem nezažila tančit lidi flamenco tak, jako na tomto semináři. A to jsme netančili žádné konkrétní palos a neučili se žádné konkrétní kroky.
Vytvořili jsme společně atmosféru, ve které jsme se nebáli ukázat své emoce a své nedostatky. Hodně jsme se smáli, občas plakali, hrozně moc se povzbuzovali, občas byl někdo frustrovaný.
Všem tanečnicím flamenca bych přála, aby zažily (a ideálně pravidelně zažívaly) takovou podporu, jakou jsme si navzájem vyjadřovali my.
Protože flamenco není jen o tom, že nastudujete bezchybně nějaký tanec a s tím se pak „blýsknete“ před publikem, flamenco vám může dát mnohem, mnohem víc! Pokud se mu otevřete…pokud najdete odvahu na zážitkové semináře, které vás nejprve sežvýkají, abyste se následně mohly vydat novým směrem.
Já teď hodně pracuji s tématy strach z chyby, strach z odsouzení jinou osobou, tréma. Silná témata, nejen v tanci.
A tak vím, že po uplynulých seminářích už nebudu nikdy tančit ani učit stejně, že budu více vyžadovat pravdivost od svých studentek, i OD SEBE. Neuvidíte to možná hned. Ale víte jak je to s těmi kolejemi 🙂
PS: na semináři pohybové terapie jsme si měli vytáhnout kartu s obrázkem zvířete, jehož pohyb jsme pak měli napodobit. Jakou kartu jsem si vytáhla já, uvidíte na obrázku dole 🙂
