Granada je krásná v jakémkoliv ročním období, ale důvod, proč jsme se sem vydaly zrovna na jaře, byl svátek Día de la Cruz, který připadá na 3. května.
V tento den najdete ve městě spoustu křížů vyrobených z květin, dozdobených barevnými šátky, keramikou, vějíři…(pořádá se i soutěž o nejkrásnější kříž). Lidé vyrážejí do ulic oblečení v tradičním andaluzském kroji, na náměstíčcích se popíjí, tančí, fiesta prostě 🙂
Chtěly jsme to vidět na vlastní oči.
A co víc – naše milá lektorka Lucie Bevelaqua nám nabídla, že nám zapůjčí šaty, abychom to nejen viděly, ale i zažily, a tomu prostě nešlo odolat.
Tady musím udělat malou módní vsuvku a vysvětlit, že šaty na fiestu nejsou totéž, co šaty na vystoupení, byť samozřejmě mají hodně podobnách prvků – volány, puntíky, květy, typická silueta.
Zatímco taneční šaty jsou zhotovené tak, aby tanečnici při pohybu neomezovaly, šaty na fiestu jsou jednoznačně na parádu. Obvykle jsou ušité z bavlny, volány jsou bohatě řasené a je jich hodně, takže šaty jsou úmerně tomu pořádně těžké. Španělsko je katolická země, takže šaty toho nesmí moc odkrývat, na druhou stranu Andaluzanky jsou rafinované, potvůrky :), šaty proto těsně obepínají postavu, dokonce tak těsně, že v některých šatech musíte cupitat jak tučňáci. No a v případě mých šatů ještě bylo potřeba, abych měla neustále rovná záda, jinak by ze mne šaty spadly. To sice vypadá dobře na fotkách, ale po celodenním nošení jsem měla pocit, jako bych ze sebe sundala dvacetikilovou krosnu.
A samozřejmě na hlavě musí být „korunka“ z květin. Přiznám se, já jsem ji tam původně nechtěla, ale když ji postupně na hlavu vyfasovaly všechny mé spolutanečnice (a moc jim to slušelo), stoupla jsem si do fronty na kytky taky 😀
No a pak jsme vyrazily do města na promenádu a to byla velká sranda. Sotva jsme totiž opustily brány naší školy, začali nás odchytávat turisté, aby si nás vyfotili. Po prvotním šoku jsme si to některé začaly i docela užívat (a jiné toho měly za chvíli plné zuby 🙂 ) a na požádání se bleskurychle stavěly do profesionální formace 😀
Nejlepší moment nastal, když jsme potkaly dva manželské páry, které nás rukama nohama prosily o fotku – začaly jsme se domlouvat, kdo si kam stoupne, načež fotograf překvapeně vydechl: „Jé, vy jste Češky?“ 😀 Zajímalo by mě, kolik turistů, kteří nás ten den „ulovili“, pak doma pyšně ukazovalo skupinu zcela autentických španělských žen 😀
Užila jsem si to? Velmi. Rozhodně zážitek, na který už teď s radostí vzpomínám, a jednou ho doufám budu vyprávět vnoučatům!
