CO V GRANADĚ VIDĚT, KAM ZAJÍT
Určitě nechci suplovat žádné turistické příručky ani informační kancelář. Mě osobně ostatně nejvíce vyhovuje jen tak courat po městě, dokud se mi nějaká ta pamětihodnost prostě sama nepostaví do cesty 😊
V Granadě to courání jde snadno. Zvláště v pitoreskní čtvrti Albaicín. Tak snadno, že jsem se tam kdysi ztratila a hodní Španělé mě museli odvézt autem zpět k mému tehdejšímu ubytování. Ale to jsem ještě neměla mobil s GPS a nikdo mi neřekl, že na tištěnou city mapu Španělé tisknou jen ty větší ulice, a s těma menšíma, kterých je tam milión, se neobtěžují 😀
V Albaicínu můžete příjemným couráním strávit klidně celý den. Já bych vlastně ani zbytek Granady vidět nemusela 😀 Jsou tu úzké uličky a bílé domečky, schodečky tu nahoru, tu zas dolů, talíře nalepené na zdech a obrovské muškáty, které se na zimu nemusí dávat dovnitř, pidibalkonky přilepené na domech jak vlaštovčí hnízda, fotogenická zákoutí, že člověk neví, kde se má honem nechat vyfotit, stěny hustě popsané milostnými vzkazy i pouliční poezií, bary a kavárny, malebná náměstíčka s malebnými restauracemi, pomerančovníky, které jsou plné zralých plodů a zároveň kvetou a omamně voní, stánky se suvenýry, kterým se nelze vyhnout a v podstatě se jim asi ani vyhnout nechcete, tablaa, jeskyně s flamencovým programem, minibusy s řidiči, kteří mají nervy ze železa nebo ještě nějakého těžšího prvku, protože to snad ani není možné, do jakých ostrých úhlů a zatáček tady oni musí vozit turisty, kteří se na rozdíl ode mě courají neradi, no a samozřejmě – vyhlídky, ve dne v noci obsypané lidmi, ze kterých si můžete oči vykoukat na Alhambru, majestátní středověký hrad, a za ním stále zasněženou Sierra Nevadu, a řeknu vám, já už to panorama viděla několikrát, z různých stran, v různých ročních obdobích, a kdybych tam seděla celý den a čučela jen tím směrem, pořád ještě by mě to bavilo, tak je to krásné. A proto je taky Alhambra se Sierra Nevadou neoficiálním maskotem Granady (hned vedle flamenco tanečnice a granátového jabka), k tomu ve PhotoShopu rubnou Měsíc v úplňku, ať je to romantické, a šup s tím na pohlednice, trička a kšiltovky. No a na vyhlídkách obvykle taky třískají do kytary nějací ti gitanos, oni sice většinou hrajou jen rumbu, což je taková pidičást flamenca, která ani nepatří mezi flamenco puro, ale turistům je to jedno, hlavně že to je autentické a můžou si je vyfotit s tou Alhambrou na pozadí, nebo ještě lépe natočit na video, ať z toho i příbuzní a sledující na sítích něco mají. Tak a proto mám Albaicín tak ráda. A ještě proto, jak tam jednou vyběhla paní z domu a odcházela a nad ní se otevřelo okno, vyklonila se malá holčička a volala na ni: „Qué guapa!“. A jak jsem jednou předešla pána, který si na zádech nesl kostru (umělou, předpokládám, ale i tak 😊 ). A jak jsem jednou pozorovala z pidibalkonku kočku, jak skáče ze střechy na střechu, protože ty uličky jsou tam tak úzké, že to pro ni nebyl vůbec problém. A jak jsem na tom stejném pidibalkonku vysedávala večer s hrnkem čaje a koukala na Alhambru a lampy „dole“ ve městě, protože mi moje škola zajistila luxusní ubytování přímo v jednom zdejším domečku. Jak nás s kamarádkou v uličce míjel starý pán a pozdravil nás slovy „Qué princesas!“, přestože jsme šly zrovna z tréninku a rozhodně jsme jako princezny nevypadaly ani nevoněly. Jak tam jednou v lednu začalo překvapivě sněžit a sněhové vločky poletovaly mezi rozkvetlými květináči. Jak zněly mé kroky ztěžklé únavou po náročném tréninku, když jsem se vracela uličkami do svého pokojíku, abych tam kompletně prospala polední siestu. Tak i proto mám Albaicín v srdci.
