Mám dovoleno sdílet příspěvek od Zuzky Bratové, který mě moc pobavil, takže sdílím, protože se v něm určitě hodně z vás najde! 
A sdílím včetně tančícího jednorožce na závěr
Zuzana Bratová:
Dnes je Mezinárodní den flamenca. Jak si tak potancovávám, přemýšlím o tom, že to, co zatím vím o životě a o flamencu, se vlastně dost podobá:
Na první pohled to vypadá, že tohle svede každej.
Načasování je podstatné.
Často nevíš, jestli už začít nebo je to teprve předehra.
Je důležité dělat všechno správně už od začátku – jinak se ti to v určitou chvíli zboří. Chvíli to bude vypadat dobře, ale pak to najednou nevychází nebo si ublížíš.
Některé krásy oceníš, až když o tom něco víš.
Nemusí to být složité, aby to bylo pěkné, ale musíš ty jednoduché věci dělat dobře.
Rychleji neznamená lépe.
Někdy je to samé „ay, ay, ay“.
Změny tempa jsou na tom to pěkné. Změny tempa jsou na tom hrozně těžké.
I když se to dá provozovat v páru nebo v různě velkých skupinách, v zásadě je to sólová záležitost.
S doprovodem je to zajímavější. S živým doprovodem ještě o něco víc.
Je důležité se k tomu dobře postavit, pak to tak nějak celkově lépe vypadá.
Hrozně složitě se to počítá.
Když už si myslíš, že se chytáš, přijde takové zvláštní mezidobí aneb contratiempo.
Některé věci chápeš teoreticky, ale prakticky je nedokážeš udělat. Aspoň ne dvakrát za sebou.
Bez emocí to není ono. I když máš perfektní teorii a techniku.
Každý má svoje oblíbené prvky. A něco, co mu nejde.
Otočky umí rozhodit.
Je to o lásce, smrti a utrpení a velkých a hlubokých věcech, ale taky o víně, olivách a úplných blbostech.
Někdy to vlastně nevypadá nebo nezní vůbec pěkně, i když je to mistrovské.
Každý má svůj styl. Můžeš se učit od různých učitelů, každý ti dá něco jiného. Nakonec je to tvůj vlastní tanec.
Dá se to provozovat v každém věku – nikdy na to nejsi moc mladá nebo stará.
A za tu srandu to stojí! (Edit na podnět Kristyna 
)
)
A vůbec: žijte a tancujte naplno! Olé!
