Jak tak v posledních týdnech pořád pracuji na novém kurzu improvizace, kde se snažím ženy motivovat k tomu, aby si spontánně zatančily, otevírají se mi vzpomínky na mé vlastní taneční propadáky. A že jich byla celá řada! Takové korálky na šňůrce 
Vůbec se nedivím ženám, které se stydí tančit. Sama jsem vyslechla spoustu příběhů mých kurzistek + mám i příběhy vlastní.
Besídka. Bože, už to slovo…. Nepamatuju si hudbu, nepamatuju si kroky, pamatuju si jedno jediné. Že jsem udělala chybu (jen já) a v jedné chvíli, kdy jsem si měla vyměnit pozici se spolužákem, zůstala jsem stát na místě a pokazila to tedy i tomu spolužákovi. A samozřejmě pančelka mi to dala řádně sežrat. Na další vystoupení už mě nevybrali.
Náš byt, pouštím si na magneťáku v té době mou oblíbenou Ivetku Bartošovou a její album pro děti. Zpívala tam něco o velbloudech, hrála k tomu orientální hudba a já se k tomu nakrucovala. V té chvíli se objevil brácha a vysmál se mi, cože se tam tak kroutím jako žížala. Strašně jsem se styděla. Jinak mám ale bráchu ráda 
Taky nějak první-druhá třída. Na táboře nám zorganizovali diskotéku a taneční soutěž. Postupně všichni odpadávali, měl vyhrát ten, kdo zůstane tančit až do konce. Zůstala jsem já a ještě jedna holčička, která fakt tančila moc hezky. Mi to ale vůbec nevadilo a tancovala jsem jak o život….dokud mě z parketu nevyprovodila jedna z instruktorek, že už mám jako přestat…
No to bylo něco strašného V té době už jsem za sebou měla řadu vystoupení, i sólových, ale tohle bylo něco jiného. Byla jsem pozvána jako host do Ostravy na orientální večer, do ostravského divadla, kam jsem pozvala poprvé i své rodiče a taky tehdejšího přítele. Tančila jsem jen s doprovodem kytary a moje číslo bylo až úplně na konci dvouhodinového programu. Oba jsme měli s kytaristou trému (Honza celé dvě hodiny v šatně trénoval tu naši jednu skladbu, pokud zrovna nervózně nekouřil venku) a to čekání udělalo svoje…na parket jsem šla totálně vykolejená. Neudělala jsem ani jednu jedinou chybu. Přesto to bylo nejhorší vystoupení mého života, protože jsem tančila jako robot a taky jsem se tak cítila (a taky tak určitě vypadala). Jediné vystoupení, na které jsem se dodnes neodvážila podívat ze záznamu.
Netuším, který to byl rok. Už dávno prostě. Ještě se tančilo v Boskovicích. Večer po kurzech byla fiesta, kytaristi hráli nějaký tangos a některé holky šly tančit. Seděla jsem jako na trní. Taky jsem se chtěla zvednout, hudba se mnou šila. Ale bála jsem se. Že se ztrapním. Že budu tančit blbě. Že mě pak za zády pomluví. Že mi to nepůjde. Že nebudu vědět, jaké pohyby a kroky použít. Však asi samy víte… Nezvedla jsem se. Ještě dlouho mi to bylo strašně líto a rozsekl to až skvělý lektor Carlos Sepúlveda, který mi tento blok pomohl odstranit na jednom ze svých seminářů.
No. Tohle není zas tak dávno Abyste věděly, že i já lektorka jsem člověk Je to 3 roky zpátky, byla jsem na výletě v Litomyšli s kamarádem. V jednom průchodu jsme narazili na pouliční klavír, zrovna tam hrál takový mladý klučina a hrál naprosto famózně. Okouzleně jsem stála a tančila v duchu, tak jak to dělám už od dětství (protože tančit veřejně jsem se dlouho neodvážila). A pak jsem si řekla, Markéto ale tak teď! Kdy už jindy! A tak jsem šla k tomu klavíru, kolem stálo ještě pár dalších lidí, a začala tančit. Ehm, furt říkám, i improvizace se musí trénovat, prostě moc to nedopadlo. Kamarád to natáčel, ale poprosila jsem ho hned poté, aby to smazal (a on to bez řečí udělal ). Jestli někdy znovu narazím na super hudbu na ulici, půjdu do toho znovu, už beze strachu, ale jinak. Vždyť jsem sama prošla kurzem, který jsem pro vás připravila
Zase aby to nevypadalo, že mám jen negativní zážitky – mám i hezké vzpomínky A dokonce několik! Ale vytáhnu třeba tento – škola flamenca v Granadě, lekce bulerías. Dřina, pot, drilování, puchýře, únava, frustrace, že mi něco nejde. Na konci lekce jsme stály s ostatními studentkami v kruhu, tleskaly jsem compás a lektorka nás vyzvala, ať jdeme dovnitř kruhu a něco zatančíme. Směs národností, převažovaly Asiatky. Nikomu se moc nechtělo, nikomu to moc nešlo a Asiatky byly (poprvé na kurzu) úplně marné. Jen já jsem ožila a do kruhu vplula. Netančila jsem nic extra složitého, ale moc jsem si těch pár chvilek užila. A hlavně dodnes vzpomínám na užaslý a uznalý pohled lektorky. Nečekala to ode mně, neřekla mi ani slovo, ale rozumněly jsme si.
