Včera ráno mi do mailu cinkla zpráva, že už jsou vypsané kurzy na letošní dvacátý ročník flamencového festivalu Iberica.
Panejo.
V naší zemičce se sice pravidelně koná i řada dalších flamencových akcí, ale festival Iberica z nich má bezesporu nejdelší tradici (a největší význam).
Pro mě osobně má Iberica naprosto nezastupitelné místo v životě. Díky Iberice jsem totiž tím, kým jsem. Díky Iberice jsem začala tančit flamenco a už u něj navždy zůstala.
No, abych nesklouzla do patosu, mrkněte na úvodní fotku – vysmátá Lucka Čellárová byla moje první učitelka vůbec, a ta osoba v modré sukni a bílém topu s očima upřenýma na Lucčiny nohy, to jsem já v mém prvním kurzu 😀
Dodnes si vzpomínám, jak moc mi to nešlo 😀 Když jsme začali dělat kruhy pažemi a u toho ještě obloučky zápěstím, připadala jsem si jak větrný mlýn. A když se k tomu přidaly jakékoliv, i jednoduché, kroky, tak to můj mozek už vůbec nedokázal zpracovat 😀
Proto vám teď, mé milé studentky, tolik rozumím, když vám něco hned nejde!
A ještě ta holčička vedle mne! Dnes úžasná tanečnice a překrásná mladá dáma, to je dcerka organizátorů, Verónica, která se tam tehdy učila se mnou 🙂 Kdo by v té době řekl, že my dvě pak o několik let později povedeme společně kurz flamenca 🙂
Z Ibericy mám milión krásných vzpomínek. Pro mě je to za těch 20 let prostě součást léta. Účastnila jsem se dvakrát i jako těhotná, poznala jsem spoustu skvělých lektorů, například David Peréz nebo Ivan Vargas, to jsou miláčci prostě! Prodávala jsem na stánku své růžičky do vlasů, každoročně vystupuji se svými studentkami na fiestě… A protože bydlím přímo pod Špilberkem, mám to ze všech návštěvníků jednoznačně nejblíž na každoroční skvělý galakoncert 😀
Kdybych měla ze všech svých vzpomínek z jednotlivých ročníků vzpomenout jeden jediný, pak je to tento – stalo se, že v polovině galavečera na Špilberku začalo pršet, ale opravdu hodně! Málokdo měl s sebou deštník a někteří diváci proto urychleně odešli…
Ten zbytek – skalní fanoušci 🙂 – se ale nacpali na stojáka co nejblíže ke krytému pódiu. Atmosféra, která tam vznikla, se nedá popsat slovy. Zmizela „bariéra“ mezi vystupujícími umělci a diváky na lavičkách, vznikl kotel plný energie a nadšení. Jak mi později prozradila organizátorka, i hostující tanečnice tehdy vycítila tu neskutečnou energii publika a podala naprosto strhující výkon. Domů jsem se mezi kapkami deště odvznášela 😀
*****
A CO VY? JAKÉ MÁTE NA IBERICU VZPOMÍNKY?
Podělte se s námi! Vyhlašuju VEŘEJNOU SBÍRKU VZPOMÍNEK NA UPLYNULÉ ROČNÍKY IBERICY, které ráda uveřejním a budu vděčná i za vaše fotky!
Pár svých fotek jsem už nahrála sem a ráda přidám i vaše!
Bailadora – dovol si tančit | Brno | Facebook
A nakonec ještě jedna video vzpomínka – v rámci propagace Ibericy jsem tančila se „svými“ děvčaty v zahradách pod Špilberkem a vzniklo z toho mimo jiné i toto kouzelné video:
Fandangos Chopin – YouTube
